Jak je to s 3D filmem

Je nesporné, že 3D film se stává novodobým fenoménem. Ať už jsou to pohádky, nebo sci-fi, či horory, lidé na ně zatím houfně chodí do kin, obdivují se filmům, které jim přinášejí nové zážitky. Jak ale takový film vzniká. Z technické literatury jsou známá fakta, že 3D technologie umožňuje spatřit natočené scény nikoli ploše, ale v celé jejich hloubce. Jsou používány různé metody, vedoucí k výsledku. Jednou z nich je například polarizace nebo anaglyf, který je poměrně dlouho známou metodou, využívající rozložení obrazů pro levé a pravé oko na barevné složky, obvykle na modrozelenou a červenou. Je jednou ze stereoskopických technik, umožňujících divákům prostorově vnímat nejen film, ale také fotografie, různé grafy, kresby či obrazy. Zatím co pro vytvoření kreseb stačí použít vhodné techniky deskriptivní geometrie, pro vytvoření anaglyfu je ovšem třeba mít k dispozici dva záběry jedné scény - pohled levým okem a pohled pravým okem a odpovídající techniku i počítačové vybavení. Na první pohled se zdá, že natočení 3D filmu je snadná věc. Prostě se použijí dvě kamery, které se umístí vedle sebe na vzdálenost lidských očí, přibližně cca 65 mm, a může se natáčet. Není tomu tak, protože kamery musí být především dokonale synchronizované, a to jak z hlediska času snímání, s přesností na zlomky milisekund, tak s ohledem na ostření, zoom, barevné vyvážení a clonu. Dalším požadavkem je rozteč kamer. To vyžaduje optimální možnosti nastavovat rozteč dle velikosti scény, od nuly, pro malé objekty snímané z blízka, až po rozteče řádu stovek metrů, kupříkladu pro snímání scenérie v pozadí, například krajiny, pohoří a jiných scenérií. Tyto požadované funkce poskytují především profesionální, plně elektronicky ovladatelné kamerové systémy.